Fórum akce Everest 17. - 18. 5. 2008
http://forum.podsveti.cz/

30 Petřínů aneb jak se křísí vykopávky
http://forum.podsveti.cz/viewtopic.php?f=6&t=47
Stránka 1 z 1

Autor:  soudek [ 03.6.2008, 16:45 ]
Předmět příspěvku:  30 Petřínů aneb jak se křísí vykopávky

Už dávno jsem si říkal, jak by bylo zajímavé zkusit se zúčastnit toho Výstupu na střechu světa, který jsme na jedné výborovce u ohně u Ojty Nováka na zahradě na Braníkem vymysleli (Tu událost na tom místě dodnes připomíná název ulice „Na výstupu“.). Jenže vždycky když byl, tak zrovna Gymnasion klub cosi pořádal a já si místo stoupání hrál na nějakého šerpského náčelníka. Těch deset služebních výstupů v roce 1983 nebylo nic zvláštního i když jeden byl s kočárkem plným věcí. Netušil jsem, že uplyne přes čtvrt století a ti, kdo to udělají, nám budou uctivě vykat. Skautská repríza proběhla nějak mimo nás. Na poslední chvíli jsem se tam zaskočil alespoň podívat, ale nebylo to ono. Stejný osud málem postihl i letošní ročník, ačkoliv jím skládala zkoušku dospělosti (a složila na výbornou) mladá generace GC. Ve své samostatnosti asi předpokládali, že se my sami dokážeme postarat o svou účast. Málem se přepočítali. Ačkoliv se Ojta prý už od ledna těšil a založil první tým GC-dů-chodci, nějakou propagační akci udělal až ve středu před výstupem. Úspěšnější byl Vlasta, který Himalájské tygry sbíral v květnovém Fóru (časopis Gymnasion klubu), tedy vlastně také až krátce před akcí. Možná, kdybych chodil na výročky, tak bych věděl víc. Promarnila se tak skvělá příležitost zase jednou po letech sezvat všechny ty bývalé géčkaře, prázdninovkáře, lidi TAK-ový, Nohyby, Trifidy-Kippy, Brněnské bohatýry, Kudrny, ochranáře, vodáky, jeskyňáře atd. se kterými se potkávali před lety na akcích a nebo, kteří ke zdaru našich akcí přispěli. Snad to současnému týmu nedá a budou si chtít v dohledné době letošní úspěch zopakovat a dokážeme to napravit. Určitě by bylo zajímavé pozvat předchozí účastníky. Pokusil se o to někdo? Někteří pra-lezci na pra-výstup příjemně vzpomínají. Patra, která tvořila expedici „Po stopách Vychuchola“ se prý dokonce dala do hromady na jednom z nich. Na vrchol se v podvečer přišel podívat i jiný pamětnický pár i s rodinou o třech generacích.
Letos jsem konečně neměl ani nějaké zkoušky a stál jsem tedy před dilematem, jak svou účast pojmout. Na jedné straně byla výzva pokusit se o nějaký pořádný výstup, řekněme ve třech, ale taky obava to nikomu nezkazit, na druhé straně chuť zas jednou přijít mezi lidi a trochu se vyblbnout. Zaregistroval jsem tedy expedici Čobolongma, s tím, že se někam přidám. Po další registraci na Fórum (ach další login a heslo) jsem si dal seznamovací inzerát. Přihlásil se jen nějaký Omicronn, ale na půlku jsem si s ním netroufl (jak mám vědět, že je to je syn Petra Václa, který mne do GC přivedl). Trénuji sice celoročně každý den a dokonce v parku , ale jen v důchodcovském tempu jako otcův doprovod. Na „střechy“ sice také vystupuji, ale jen nastavovat WiFinu. Pak mi přišel ještě Ojtův mail. Rozpolcen jsem zvažoval různé varianty účasti, postupu, přípravy a vybavení, tudíž nepřipravil nic. Nakonec jsem jako přípravu v pátek pozdě večer tátovi vygruntoval podlahy. Jednak už to bylo dávno potřeba a jednak nebylo jisté, zda se po nich nebudu muset v neděli plazit. Vytiskl jsem si alespoň jízdní řády tramvají a autobusu a ujistil se, že nemusím žádný tábor budovat, když to mám domů čtvrt hodiny a do ústupového tábora pět minut. Záměr být na Újezdě v šest tím vzal ovšem za své, tak jsem alespoň tou dobou vstal, posnídal, připravil tátovi jídlo na víkend, nějaké chleby sobě, uvařil svou oblíbenou ovocnou polévku z NDR, sesbíral sušenky a perníčky a jal se sbírat pozůstatky své turistické výbavy. S krosnou nebyl problém, s tou chodím jednou za měsíc přes „Čilkůk“ (do Kauflu) na velký nákup, na karimatce jsem se ještě nedávno učil na střeše, spacáku sice chybí zip, ale to je civilizační přežitek (už jsem ho raději opravil), ešus byl připraven i v obalu, pláštěnku jsem dokonce již letos použil, baťůžek slouží denně. Problémem se stal nůž, o který mne připravili na vrchním soudu. (Odevzdal jsem ho jako „zbraň“, ale protože jim nestál za potvrzení, tak už si na něj po čtrnácti dnech na rozdíl ode mne nevzpomenuli.). Ještě, že jsem měl neteří k opravě (taky už pár let). Stan tam snad nějaký bude. Na úvazek chránící nyní můj život při nastavování „vysokých“ frekvencí neopatrně zapomínám. To už volal Ojta SOS, že by bral deset výstupů. Čerstvě opravené běžecké botasky mi přišly se silnými ponožkami těsné, tak jsem popadl civilní semišky. Ještě jsem vyřídil naléhavý právně katastrální dotaz švagra a musel se vrátit z tramvajové zastávky s rozevírajícím se kbelíčkem s buřtgulášem od sestry. Cestou jsem se rozhodl změnit individualisticko sportovní strategii na kolektivně společenskou a mobilem se přihlásil Ojtovi. Ten už ovšem nebyl v Himalájích, ale kdesi v JM-Hájích.
Odkloněná šestka se mnou absolvovala okružní cestu okolo Ženských domovů a o půl dvanácté stojím před naprosto cizími nepálskými úředníky na hranici base campu, kteří mi vytrvale vykají a tým GC-dů-chodci jim nic moc neříká. Předčasně pohřbívám expedici Čobolongma a tím pádem se připravuji o veškeré materiály. Vracím se a mámím z nich alespoň průkazku a odznak. Na oplátku jim čestně vnucuji stovku. Podařilo se i bez úplatku. Na konci liduprázdného campu v Himalájské hospodě mě obsluha šokuje dotazem „Budete si přát kávu nebo čaj“? Zvyklý na rájové jenkokakoladžustonikárny s přirážkou rovnou nadmořské výšce nejvyššího kopce v okrese nabídku raději odmítám s odůvodněním, že jsem zatím vystoupil pouze z tramvaje a jen hledám, kam bych „svoje staré krosny složil“. Přece jen se zjevují nějaké známé duše. Vlasta s Ríšou W. staví stan pro svou výpravu. Bez kolíků; na umělém trávníku to už ani jinak nejde. Shodou okolností značky „Hannah“ , kterou doporučeje každá kinantropoložka (vygooglete si za domácí úkol), kterou znám. Kluci o mne nejeví zájem (ostatně nejsem dnes z jejich týmu) a kamsi mizí.
Zkušeně bloudím na začátek první trasy. Zkratka přes Hladovou zeď je o něco delší, zato méně pohodlná. Je krásné slunečné poledne, na sytě zeleném trávníku se baví skupinky nějaké mládeže, dvě dámy se odívají do horolana a já tam stojím a čekám na Jirku Bubeníčka (že by to byl ten starší lezec v černém?) nebo na někoho známého či alespoň někoho, kdo by se byl ochoten seznámit. Pokus zapojit se nějak do činnosti Himalájským tygrem troskotá na tom, že si musím prostudovat pokyny, které jsou kdesi uprostřed trasy. Po více než půl hodině hry na Jakeše vyrážím po trase nahoru. Připomínám si na cedulkách známé i méně známe kopečky, ale stále nikde známý lezec ani šerpa a to, ani na horní obrátce. (Byla tam možná Alice, ale nepoznali jsme se.)
S pocitem vyděděnce přecházím na druhou trasu, cestou nepoznán nepoznávám Irenou Koutskou (taky členkou našeho dů-chodcovského týmu) v himalájských šatech. Zato se zdravím s nezničitelným Evženem G. (bez C). Teprve ve druhém táboře potkávám „konkurenční Tygry“ a konečně objevuji Démona a další lidi, o které se Dů-chodci rozrostli, a kteří již zdolávají 2.trasu. Je jich tolik, že knížka je stále obsazena a já to respektuji. Vím, že se předem na tuto dobu přihlásili. Je po jedné hodině a já nemám zatím žádný „řádný výstup“. Povaluji se po trávníku a čekám na nějakou příležitost. Nevzruší mě ani zpráva o příchodu Katky Neumannové. No, co má být, nanejvýš bude shrabovat sníh (a na pískoviště s dětmi může každý). Příležitost se mi naskytla ve chvíli, kdy se přiběhnuvší Irena, známá lovkyně osobností, jala věnovat právě té Katce. Okázale ji ignoruji obírám Irenu o knížku a chvátám ke stolku. Připisuji se do knížky a už to vidím - právě nade mnou je zapsána Katka. Zatlačím slzu za zbytky opravdového géčkového kamarádství. Snad se na ni dostane později. (Omlouvám se I. i K.). Vyrážím mezi atlety na trať. Běh dolu patří ke standardu, nahoru ještě ne. Tohle, že je horolezecká výprava? Co se dá dělat, musím držet krok a to i v závěrečném finiši s jednou laní z La(ˇ)nového centra Proud. Profesionálku v sobě nezapře, podává mi ruku – ledy mezi výpravami tají. Na knížku se vrhají další. Seznamuji se s možná vzdálenou neteří Týnou z Poskoků. Oběd doma si nezasloužím, tak se jen v ústupovém táboře alespoň marně zkouším najít brontosauří (dříve noční) košili z burčákovek, která se jeví jako nejvhodnější úbor na běh na Everest i do soutěže o domorodý úbor. Nakonec se vracím v pruhovaných šortkách, které šila Čajovka (Marcela Kašová) na první Plážový ples. V těch se ve vedru také běhá výborně. Zatím nevyužitou energii ničím dvěma výstupy s plnou krosnou, která dík vydatným zásobám sladkostí, kompotů a džusů má alespoň dvacet kilo (ta snad nikdy ani míň mít nebude). Horní stanice dostává pokyn (letos již bezdrátový - tentokrát žádný chlapeček vlnky nesmotá), aby se podívala, „co mám na sobě“. Ukázalo se že nejde o ten ranný model dnes kanadské módní návrhářky, ale o tu krosnu, což je mi iniciativně na věčnou paměť zapsáno do výstupové knížky. I cestou s krosnou ovšem musím popoběhnout, abych nezdržoval sólolezce Matěje Nováka, se kterým se na trase konečně po letech seznamuji osobně. Ze závodu mne osvobozuje mobil, který pracně vydolovávám z krosny. Hm, jakýsi omyl. Zákon schválnosti platí bez ohledu na nadmořskou výšku. Při běhu s krosnou po dlážděných cestičkách, které se nyní v parcích rozmáhají rozmáhají. (Později zjišťuji, že za to mohou také žebra podrážky protlačená přes propadlou stélku). Okolo šesté končí Tygři na druhé trase a Ria velitelsky hodnotí situaci „Ti jdou do čínské restaurace a tamti jsou do čajovny“, prostě jako někde ve stěně.
Teď už je možné se dostat i ke knížce a okolo osmé se i naše výprava přesouvá na třetí trasu. Střídáme se ve třech či ve čtyřech. Za soumraku v pauze stíhám uvařit na liháči, dlouhá leta čekajícím v ešusu, klasickou pytlíkovou polévku (žádný instatní švindl). Bez problému. Jen přeháňka na čas narušuje podvečerní idylku při kytaře a harmonice. Na horní části třetí trasy správa parku vybudovala nepravidelně rozmístěné schody, nikoliv však osvětlení. Šerpové se to snaží kompenzovat svíčkami, které spolu s mlhou na brýlích zcela blokují užitečné zrakové vjemy. Proti těm schodům i klikatá cesta bludištěm se zavázanýma očima podél lana v doprovodu tamních čarodějnic je slastí. (Jak by ne, ony ty čarodejnice jsou zatím spíš víly.). Mám pocit, že mi přestávky mezi výstupy spíše škodí než prospívají. Po půlnoci mě opouští i Ojta N a klade mi na srdce, abych nějaké výstupy nechal Míšovi Bauerovi, který přijde po třetí a Ireně, která přijde v šest. Milá konverzace se střídající výpravou mě motivuje ke svižnému výstupu a sbíhání bez přestávek. Za to se mi dostává laskavého osvětlování schodů. Dík. Za necelé dvě hodiny tak mám dalších šest výstupů. Ochlazuje se. Dávám si krátkou pauzu, aniž bych se přioděl. Záhy, tedy na sedmnáctém dnešním výstupu, poznávám, jaká to byla chyba. Jen pomalými kroky zabírám Míšovi další okénko v knížce a vychutnávám výhled na Prahu. Obvyklý bloudivý paprsek na několik minut doplnilo i jakési syntetické, pomalu se přeskupující souhvězdí.Yetti mě krmí dětskými piškotky (asi Opavia) horní stanice sušenkami Emco, dolní čokoládou Nestlé. Už bez razítka si tedy dávám další výstup (žádná výprava ho nechce). Přesně ve tři nechávám Míšovi pod slunečníkem (měsíčníkem) knížku a vyrážím ještě jednou nahoru s kelímky, které jsem zapomenul vyložit při předposlední cestě. Začíná svítat a konečně přichází Míša. Mně odpadá cesta do základního tábora a mohu zalézt do spacáku. Už jsem líný hledat sušené meruňky na doplnění draslíku. Uléhám netradičně hlavou dolu. Někdy snad o šesté přichází s ranní směnou déšť, mě však dobře chrání Horákovic přístřešek, ne nepodobný osvědčenému igelitovému stanu mého otce (první model 1959), který jsem na géčkové akce tahal. K ránu ovšem přichází také křeče, lenost se holt nevyplácí. Cpu se tedy těmi meruňkami alespoň dodatečně. Většina výprav se už přesunula na čtvrtou trasu. V třetím táboře panuje ospalý klid. S rovněž bivakující noční směnou Lanového centra vstáváme, s povděkem přijímám nedostatkový chleba s paštikou, (původně jsem plánoval jídlo doma), ohřívám další polévku. V přestávce mezi přeháňkami si odskakuji do základního tábora do místnosti nebeské úlevy a na skvělý čaj s citrónem. I máslo pro tibetské labužníky měli na skladě. Jen ty placky na jačím trusu nepekli. Kdo ví, třeba má Kocour ještě doma speciální sporák pro ten účel zhotovený. Na horách se však počasí rychle mění a tak poznávám další svou chybu - nevzal jsem si z třetího tábora deštník. Mám možnost promoknout nebo s vypůjčeným deštníkem navíc absolvovat cestu do třetího tábora a zpět. Zesilující déšť záhy vyčerpal všechny volné deštníky a při zodolňování hospody (bílé párty stany moc prudký déšť nevydrží) stejně namokám. Tak posilněn ještě chleby se sádlem a cibulí opouštím základní tábor. V třetím táboře sleduji závěrečný boj promoklého Matěje Horáka z pro něj připraveného přístřešku, škoda, že už mu asi nemohl pomoci. Od Ojty se mobilem dozvídám, že naše výprava úspěšně zdolává čtvrtou trasu a skončí někdy popoledni. Balím a s krosnou postupuji traverzem na čtvrtou trasu. Naše výprava již má dost „chodců“ a tak šlapu většinou jen pro sebe dalších pět výstupů. Během nich potkávám ve Vlašské a na schodech Irenu s konvicí a šálkem v pohotovosti – připomíná mi bílou paní - a sleduji Ojtův sjezd schodů do Vlašské ulice na sjezdových lyžích.
Přestává pršet a naše výprava vystupuje na vrchol. I tentokrát je bílý a trojúhelníkový, ale tepluvzdorný – dřevěný pokrytý prostěradly. A je vyšší než kdykoliv před tím. Je dokonce víceúčelový - z odvrácené strany je v něm zabudována kaplička s panenkou Alicí, která vypisuje diplomy a razítkuje „tygry“. Naše výprava se rozpadá a já se přesouvám zpět na čtvrtou trasu doplňovat výstupy. Už neprší, je snesitelně chladno. Proč se všichni honili v tom dešti? Dělám společnost několika sólolezcům a výpravám. Pořadatelé se nás snaží zabavit novou atrakcí - cvrnkanou ze schodů (zvláštní pochvala, že nás neodepsali) a trpělivě vydávají razítka. Na schody s přišla podívat také Dáša Svobodová „Ježek“ s kamarádkou. Postupně nás opouští výpravy a lezci. Okolo čtvrté už zbývám jen já a dva lezci, kteří dohání zpoždění své výpravy. Postupuji už jen velmi pomalu. Hravě mě předbíhají dvě osmdesáticentimetrové dámy, přestože je před tím jejich babička důrazně nabádala, aby „běžely pomalu a hlavně se nezapotily“. Sestupuji ke svému třicátému výstupu, loučím se s lezci i šerpy, vyzvedávám diplom na vrcholu a krosnu ve 4.horním táboře.
Nerozvážně pohrdám lanovkou, čímž přicházím o společnost sklerotické Himalájské leopardice (nechávat výstroj na vrcholu (deštník) už alespoň pro "brontosaury" není přijatelné) a po třetí trase sestupuji do Hellichovy ulice. Tramvajová zastávka pro můj směr tam však není a tak musím až na Újezd. Tu čtvrt hodinku v tramvaji jsem ustál a dokonce dokázal z ní i vystoupit. Dvě patra domů už jsou jen na horu, tedy žádný problém. Ve vaně sčítám ztráty – namožená lýtka, ale žádný puchýř.
8884-ré díky pořadatelům. I přes počáteční rozpaky jsem si to užil. A tak zase někdy na střeše i jinde nebo alespoň na soudek@seznam.cz .
Ivan S.

Stránka 1 z 1 Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
http://www.phpbb.com/