Nepálskou poštou nám byl doručen krásný deník z výstupu od Evžena Ge...„17.-18.5.2008 se koná výstup na Petřín. Nepůjdeš se tam podívat? http://Www.naEverest.cz.“Nevím, jestli za tuhle smsku mám své kamarádce, kterou jsem léta neviděl, děkovat nebo nadávat. Ale nakonec spíš to první.
Ještě pár hodin přes začátkem to ale vypadalo zle. Ve středu se mi zhroutilo zádové svalstvo (přetížení z předchozích akcí – mj. pražský maratón) a ve čtvrtek a pátek jsem dostával injekce a k lékaři 500 metrů do ordinace mi to trvalo čtvrt hodiny. Ale naštěstí vše zabralo a v pátek odpoledne jsem zase začal uvažovat „že by“. Nakonec jsem nakoupil jídlo a připravil si všechny potřebné věci a nechal rozhodnutí na ráno. Když jsem se ve čtyři vzbudil a zjistil, že záda nebolí, rozhodl jsem se to zkusit. A tak nakonec v pět odcházím s himalájským batohem, vakem na jídlo a batůžkem na cestu. Stylově si beru triko a kalhoty z Nepálu, kde jsem byl před třinácti lety a jedu na Petřín. Prezence funguje perfektně, stavím si stan, balím zásoby na první trasu a vránu Sáru, která mě bude doprovázet (pro ty co ji neznají, je plyšová, fialová a umí krákat).
Je šest patnáct, dostávám první razítko a vyrážím do kopce. Příjemné ráno jako stvořené na procházku po Petříně. A tak se procházím nahoru a dolu, nahoru a dolu, nahoru…. Pomalu přibývají další účastníci, někteří běhají, s těmi pomalejšími si i stačím povídat. Moc mě potěšila spousta tabulek s výškou nejrůznějších kopců. Bavím se tím, kde jsem už všude byl, kam bych se naopak mohl ještě podívat a vystačilo mi to až do poslední cesty.
Je poledne, stěhuji se na druhou trasu. Balím další zásoby a jdu zase nahoru. Vrána Sára se už stává populární a pomalu se začínám seznamovat s dalšími sólisty. Koneckonců se pořád potkáváme a tak začínáme chodit po dvojicích a trojicích, povídáme si, je to přece jen dlouhé. Těší mě, že mě berou mezi sebe, přestože mi je tak o čtvrt století víc. Výstupy pomalu přibývají, slečna s dlouhými vlasy u muzea za Nebozízkem stále s úsměvem zdraví (kolikrát to asi za to odpoledne bylo?), sůl na kůži nezadržitelně přibývá. Začínají mě pálit nohy, oblepuji si je náplastí. Taky mě bolí za krkem, s tím neudělám nic.
Stmívá se, družstva a pomalu i sólisti se stěhují na třetí trasu. Se soumrakem končím i já. Začíná pršet a tak jdu do základního tábora, zalézám do stanu a přebaluji si na noc a třetí trasu. Na chvilku se i natáhnu., ale protože přestává pršet, pokračuji dál. Od pořadatelů se dozvídám, že někteří sólisti končí, je mi to líto, tady to určitě nejsou soupeři, ale partneři. Budou chybět. Je chladno, na první kolo dokonce navlékám nepálský kulich a rukavice, které jsem měl i na Kala Patáru.
Kroužím po třetí trase, lidi ubývají, většinou si šli aspoň na chvíli zdřímnout. Ale pode mnou krásně svítí Praha a začíná být neskutečný klid. Jen na schodech v horní části svítí svíčky a na chvíli zazní z lesa bubnování. Neodolám, zastavuji, zavírám oči a na pár neskutečně krásných vteřin jsem zase v Nepálu.
Mezi druhou a třetí mám pocit, že jsem na trase sám, asi to tak nebylo, ale nějak jsme se míjeli. V téže době dosahuji výšky Kala Patáru, nejvyššího kopce na kterém jsem kdy byl. Ale je tma a Everest v nedohlednu. O chvíli později překonávám i svůj výškový rekord ze sedla Aconcaquy a pomalu začíná svítat. Vychází slunce, objevují se zase další „lezci“. Zjišťuji, že jsem ze všech sólistů nejvýš, ale dlouho mi to nevydrží. Na chvíli jsem podcenil jídlo a přichází únava. Zoufale do sebe cpu vše co mi přijde pod ruku, už dochází i na energetické gely. Stav se lepší a po šesté hodině končím předposlední výstup třetí trasou.
Jdu si naposledy přebalit, vypadá to na déšť a zimu a tak beru i rezervní oblečení. Před sedmou naposledy stoupám trojku, odkládám věci na vršku čtyřky a šlapu po schodech dolů. Družstva už pilně pádí po schodech nahoru a dolů, ale další sólista se objevuje až když už mám dva výstupy za sebou. Protože se známe i z běhání, necháme se oba vyhecovat a závodíme. Dvě kola celkem odolávám, ale pak se 24 let rozdílu projeví a rychle mě stáhne na rozdíl kola a potom navíc začíná pršet. Vzdávám souboj a beru si deštník. Kolega mě brzy předchází a vracíme se k normálnímu tempu. Ale oba si pochvalujeme, jak nás „závod“ probral a popohnal. Asi o dvě kola později mi sděluje, že se jde ohřát (chodí v krátkých elasťácích a dlouhém triku) a zůstávám zase sám.
Sice mě všichni povzbuzují, ale síly ubývají. Už vím z podobných situací, že nemůžu zastavit na víc než pár vteřin, svaly by ztuhly. Nebo se jít najíst a převléci, ale to by bylo aspoň na hodinu. A tak riskuji a jdu. Na vlastní zásoby se neodvažuji sáhnout, než bych je vybalil, mohlo by být zle. A tak na spodní kontrole občas sním kousek čokolády nebo se napiji čaje. Víc nestíhám a dodatečně se všem pořadatelům omlouvám, že jsem se tam na ně občas utrhnul, ale nemohl jsem dlouho čekat na donesení občerstvení. Ještě mě tři kola před koncem psychicky nalomí jeden výstup navíc oproti předpokladu (ten poslední velký čtvereček nebyl závěrečný výstup od konce trasy, ale celá trasa), ale naštěstí se objevuje ohřátý a nabalený spolusólista a tak se navzájem povzbuzujeme a přejeme si šťastné dokončení.
Naposledy stoupám nahoru a mířím ke kontrole, kde mi „kontrolní slečna“ skvěle připravila věci na převlečení (dodatečně moc děkuju). Lidi u kontroly tleskají, ale já bleskově zapadávám pod přístřešek a převlékám se. Pak ještě energetický gel, goretexka a můžu vyrazit k vrcholu. Tam jsou další lidi a hlavně dva ze sólistů, moc rád je vidím, ti vědí, jak mi asi je.
Focení u vrcholu (lezení na vršek mi odpustili, to by asi skončilo špatně), dostávám diplom a knížku. Všem děkuju, ale nejvíc v duchu kamarádům, kteří mě vytahují pryč k lanovce. Cestou dolů se na chvíli dostavuje třes z vyčerpání, ale přešel dřív, než si toho někdo všimnul.
V kempu balím stan a počítám. Od startu do cíle mi to trvalo třicet a půl hodiny, odpočinek jednou asi dvacet minut a jednou tak deset. Sporttester mi ukázal spotřebu 13 000 kilokalorií (pro srovnání při maratónu to bylo 3 100). Kupodivu mě skoro nic nebolí, jen strašná únava v celém těle. Doma jsem jen vybalil mokré věci, trochu se najedl a napil a ihned šel spát. V noci se vše rozleželo a tak až do rána střídavě mažu klouby, masíruju svaly a pokouším se zase usnout. Teď je pondělní odpoledne, už jsem skoro v pořádku. „Everest“ mě připravil o tři kila váhy a dal mi strašně moc.
Ještě jednou veliký dík všem účastníkům a divákům za povzbuzování, všem sólolezcům (moc si vážím výkonu všech, ať jste skončili v jakékoliv výšce a věřte, že vím o čem mluvím) a hlavně VŠEM pořadatelům, kteří všechno skvěle připravili, tolerovali, zvláště ke konci, starého a nevrlého lezce a podporovali ho až na vrchol „Everestu“. Dík za výjimečný zážitek.
Evžen Ge - expedice Vrána Sára,
dvakrát na „Everestu“ na Petříně, v obou případech dokončil, ani jednou nepokořil (stejně jako ten skutečný, ten jde taky jen dosáhnout). *
Dodatek – pár číselSnažil jsem se trasu přeměřit z digitální mapy a moje výsledky (bez nároku na přesnost a navíc devět kilometrů převýšení se musí projevit i do délky, ale to z mapy neodečtu):
Kód:
trasa 1 1,49 km x 18 26,82
trasa 2 1,95 km x 24 46,80
trasa 3 1,30 km x 24 31,20
trasa 4 1,35 km x 21 28,35
celkem 133,17 km
A ještě moje osobní údaje ze sporttestru:
Kód:
Čas na trase energ.spotřeba prům.tep
Trasa 1 5.59 2600 124
Trasa 2 9.40 4300 128
Trasa 3 7.13 3000 120
Trasa 4 6.00 3100 129
Celkový čas asi 30.35 tj. asi jen 1,45 mě zabraly přesuny mezi trasami a odpočinek.